Málem zasažená bleskem.. Já, která se bojím, i když je bouřka 20 km daleko. Lezeme si s detíkem po kopci, nic nesvědčí tomu, že by byla bouřka.. Stojím pod sloupem vysokého napětí, sonduju slibně vyhlížející místo a najednou řach..Úlek obrovský, sakra, jsem na kopci, železo v ruce, na zádech další... Rychle utíkám k nejbližšímu křoví, ať nejsem pod dráty, jen odhodim detík a sehnu se, řach.. Podruhé, ale OK, to bylo daleko. Dřepím pod křovím, přemýšlím za jak dlouho promoknu, protože chčije solidně.. Dobrý, bude to dobrý.. Další rána, tentokrát už fakt daleko, Ok, ještě počkám, snad to přejde a budu moc přehopkat tu otevřenou krajinu.. Čekám 5 minut, klid, ticho, déšť ustal. OK, už můžu. Vezmu detík na ramena, ohlédnu se, bouřka už je daleko, ujdu 20 m v otevřené krajině a řach.. Ležím na zemi, ruce mě brní.. Kurde, tohle bylo sakra blízko, normálně mě to srazilo k zemi.. Ohlížím se, bouchlo to tak 20 m ode mě do sloupu.. Hážu detík do příkopu a plazím se bokem od něj. Neodvažuju se ani dýchat, ani to cigáro se mi nepovedlo zapálit, jak se klepu.. Ležím na zemi, všude klid a ticho.. 5 minut, 10minut, 20 minut, nic.. Hážu detík na záda a fičím skrz ty zapráskaný pole s modlitbou v hlavě.. Dneska mě tam nahoře měl někdo hodně rád, stačilo 10 m a bylo po mě.. Díky Bože..